Velká láska? Ondra mě nakazil nebezpečnou žloutenkou

Nazdárek, jsem normální osmnáctiletá holka, která si ráda užívá života i zábavy. Současně ale dobře vím, že je potřeba chodit do školy a mít jakž takž dobré známky. Můj život byl naprostá pohoda. Až do letošního podzimu, kdy jsem vážně onemocněla.

Jmenuji se Lucka. Chodím na gymnázium, kde mě to celkem baví. S prospěchem jsem nikdy neměla vážnější problémy, sem tam mi to někde „ulítlo“, ale nakonec jsem vždycky dokázala známky spravit natolik, abych byla já i naši spokojení. Stejně tomu bylo na konci loňského roku. Měla jsem na vysvědčení tři dvojky a jednu trojku z matiky, doma to prošlo dobře.

 

Prázdniny jsem měla naplánované už dopředu. Brigáda, abych si vydělala na pěkné oblečení. Dovolená u moře v Chorvatsku, kam jsem jela s bratrem a rodiči a hrozně jsem se těšila. A čtrnáctidenní pobyt u babičky na vesnici, kde taky mám své kamarádky. Navíc jsem si naplánovala, že si přečtu spoustu knížek, na které budu mít čas. Já prostě hodně čtu. Na rozdíl od svých kamarádek, kterým připadá pohodlnější dívat se na televizi nebo hrát hry na počítači.

 

Jak to tak zpětně hodnotím, všechno proběhlo podle plánu. Vydělala jsem si tolik, kolik jsem momentálně potřebovala. V Chorvatsku se mi taky moc líbilo, ale nejlepší to prostě bylo u babičky. Uvařila mi, na co jsem měla chuť. Neptala se mě, kam jdu a kdy se vrátím, jak jsem byla zvyklá z domova. Připouštím, že to možná byla chyba. Ale stejně by moje milá babička nakonec nezabránila tomu, co se stalo.

 

Prostě jsem se zamilovala. Znenadání, při táboráku u místního rybníka. Ondřej nebyl z vesnice, kde babička bydlí. Přijel s několika kamarády z Prahy, stanovali v kempu ve vedlejší vesnici. Byl milý a pozorný, celý večer jsme si povídali a měli oči jen jeden pro druhého. Nikdy předtím bych nevěřila, že může existovat láska na první pohled. A co víc – nebyla to otázka jediného večera. Od té doby jsme se vídali denně, těšili jsme se na sebe, jezdili na výlety na kole, chodili do cukrárny, vodili se za ruku kolem rybníka. Prostě láska jako trám. V předvečer odjezdu jsme se poprvé milovali pod nebem plným hvězd a slíbili si, že se nikdy neopustíme. Vyměnili jsme si telefonní čísla a těšili se, že se budeme vídat i po prázdninách.

 

Po prázdninách jsem se vrátila do školy a myslela jsem si, že náš vztah bude pokračovat. Ondra se neozýval, když jsem zkusila zavolat já, byl mobil vždycky vypnutý. Nemohla jsem se s tím smířit – ale co jsem měla dělat? Tak jsem chodila do školy a pokoušela na svou velkou prázdninovou lásku nemyslet. Bylo mi hrozně mizerně, ale před rodiči jsem se snažila být stejná jako dřív.

 

Situace se nelepšila ani po dvou měsících. Byl konec října a hnusné počasí venku. Zase mi bylo hrozně špatně. Dostala jsem teplotu, bolelo mě břicho a kdybych si to mohla dovolit, pořád bych spala. Tak moc jsem byla unavená. Ale spát jsem stejně chtěla, abych zapomněla na Ondru. Máš chřipku nebo nějakou virózu, musíš k doktorovi, konstatoval můj tatínek. Pak už události nabraly rychlý spád.

 

Paní doktorka mi prohmatala břicho a něco se jí nezdálo. Vzala mi krev a poslala mě domů, ať si přijdu za dva dny pro výsledky. Ty překvapily všechny bez výjimky - paní doktorku, mě i mé rodiče, kterým jsem nakonec všechno musela říct. Diagnóza byla nezpochybnitelná. Měla jsem žloutenku typu B.

 

Ze dne na den jsem se ocitla na infekčním oddělení fakultní nemocnice. Musela jsem držet přísnou dietu, brát léky na podporu funkce jater a šetřit své fyzické síly. Na základě pohovorů s lékaři jsem pochopila, že
jsem se nejspíš nakazila od svého prázdninového přítele, který se mnou dnes zřejmě nechtěl mít nic společného. Bolí mě to dodnes, ale asi bude pravda, že holky střídal jako ponožky a já jsem byla tou další na řadě. Prostě jsem byla v nesprávný čas na nesprávném místě a připletla se mu do cesty.

 

Žloutenka typu B je nemoc, která se může přenést při nechráněném styku. Nebo taky krví, ale to nebude můj případ. Je to prostě asi tak, že mě nakazil Ondra. Snažím se nemyslet na to, že můžu dostat cirhózu jater nebo dokonce rakovinu, což mohou být komplikace žloutenky, kterou mám. Z nemocnice už jsem sice doma, musím ale dodržovat přísnou dietu a hlavně se šetřit.

 

Nechodím ven, nechodím ani do školy. Je dokonce možné, že budu muset přerušit studium a maturitu odložit na příští rok. Naši jsou ale skvělí. Nic mi nevyčítají a mamka mi navíc vaří ta dietní jídla, která potřebuji. Utěšuji se tím, že se na nemoc přišlo včas a nebude mít trvalé následky. Doufám, že se uzdravím. A najdu si kluka, který za to stojí. Zatím ale musím počkat.