Tatínek mi zachráníl život

Jak se někdy říká: vstala jsem z mrtvých. Nemyslím si, že bych na tom měla nějakou zásluhu. Lékaři si ale myslí opak. Prý jsem bojovala ze všech sil. O holý život. A za ten vedle doktorů vděčím i mámě a tátovi. Já sama si z těch deseti kritických dnů pamatuji jen opravdu málo…

Už dříve jsem se přesvědčila, že pokud se člověku daří, osud mu nadělí něco neplánovaného – a většinou ošklivého. Aby se každý vrátil zpět na zem. A to se stalo i mně. Prázdniny začaly podle plánu a mých představ. Jela jsem k babičce, užívala si dnů volna. Taky jsem jí pomáhala, chodily jsme spolu na houby, sbíraly borůvky a zavařovaly. Po dobře odvedené práci jsem si zasloužila posezení ve venkovské hospodě na zahrádce a tu a tam i nějakou zábavu, tancovačku…

 

Trošku mi sice vadil nedýchatelný vzduch z cigaret a lehce přiopilí společníci, ale bavila jsem se vždycky dobře. Byl to jiný svět, ten můj holky z velkoměsta a ten jejich, s cigaretou v puse a půllitrem piva.

 

„Zítra se na nás přijedou podívat naši,“ řekla mi s úsměvem babička poté, co jsem se vrátila od táboráku. Byla jsem ráda, už dva týdny jsem je neviděla. Trošku se mi ten večer motala hlava, necítila jsem se ve své kůži. Tak jsem si řekla, že to zaspím a před usnutím se těšila na další den.

 

Ranní probuzení nebylo z nejpříjemnějších. Hlava mi třeštila a motala jsem se tak, že pro mě byl problém dojít zpátky do postele. Byla jsem celá rozpálená, bolelo mě břicho a v krku. Ale spíš jsem byla mrzutá. Vždyť jsem se tak těšila a teď mám po zábavě. A zase jsem usnula…

„Jedeme do nemocnice a hned,“ probudil mě hlas mého tatínka. „Myslíš, že je to třeba? Můžeme přece zavolat doktora sem,“ slyšela jsem babičku. Ostatní si pamatuji jen z vyprávění. Oblékli mne, naložili do auta a odvezli do hlavního města do nemocnice. Na poslední chvíli. Diagnóza? Nákaza meningokokem.

 

Dlouhé dny jsem ležela na jednotce intenzivní péče, kde jsem občas v polosnu viděla své rodiče a svého kluka. A pak jsem se jednou ráno probudila do nového dne. A nového života…

 

Lékaři tenkrát našim řekli: kdybyste ji přivezli o dvě hodiny později, nemuselo to dobře dopadnout. Tady rozhodují minuty. A málokdo dokáže posoudit vážnost situace. Letní virózu či úpal měl skoro každý z nás. Já jsem ale měla meningokoka.

 

Když jsme šli domů z nemocnice, rodiče se ptali, zda by mi pomohlo očkování. Mě ne. Chytila jsem meningokoka typu B, proti kterému se očkovat nedá. Naštěstí to dobře dopadlo. Ale stejně nebezpečný a zrádný je meningokok typu C, proti kterému se očkovat dá. A umírá se na něj taky. Ale nemusí…