Risk s očkováním vyšel, spalničky dcera nedostane

Jsem ročník narození 1966. Vyplývá z toho, že jsem jen o pár let nestihla zavedení povinného očkování proti spalničkám. Takže jsem si je donesla ze školky. Spalničky jsme tenkrát ve třídě měly skoro všechny děti, protože jsou velmi nakažlivé. Rodiče tomu ovšem nepřikládali žádnou zvláštní váhu. Byla to prostě nemoc, kterou dítě dřív nebo později dostane. Podobně jako dnes plané neštovice.

 

Měla jsem tenkrát tři roky a nic moc si nepamatuji. Jenom to, že mi připadalo zvláštní nosit sluneční brýle i na doma. Asi jsem měla horečku, vyrážku a nebylo mi dobře. Jako všem ostatním dětem. Jinak ovšem žádná hrůza.

Uplynulo dvacet sedm let. Porodila jsem první zdravou dceru. Chodily jsme spolu na preventivní prohlídky k dětské lékařce, byla očkovaná stejně jako její vrstevníci proti všem nemocem podle povinného kalendáře. Dostaly jsme vždycky lístek a šly jsme. Žádný problém.

O tři roky později se narodila mladší dcera, Anetka. Dnes je jí osm let. Hned po porodu začaly zdravotní komplikace. Nebylo až tak důležité, že na svět přišla s nízkou porodní váhou, něco přes dvě kila. Ještě v porodnici jí našli na mozečku dvě dutinky s chybějící tkání. Běhaly jsme spolu po všech možných doktorech: ortopedie, neurologie, rehabilitace. Anetce diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu.

 

Tak jsme spolu několikrát denně cvičily, jezdily do lázní. Postiženou pravou ručičku a nožičku se nám – za pomoci odborného dohledu – podařilo dobře rozcvičit. Nikdo cizí tak dnes nepozná, že Anetka měla nějaký problém. Navíc byla vždycky velká bojovnice, vše velmi trpělivě a odhodlaně snášela.

 

Já sama jsem se soustředila na to, aby dcera byla pokud možno v pořádku, vůbec mě v tom okamžiku nenapadlo, jaké důsledky může neurologický nález mít. Ale měl. Naše paní doktorka mě upozornila na to, že s očkováním musíme být opatrní. Všechna předepsaná očkování jsme absolvovaly později, ale přece.

 

Větší problém nastal v okamžiku, kdy měla být Anetka očkována proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím. Živá vakcína představovala jisté nebezpečí.

Očkování jsme odkládaly, každá rýma či kašel znamenaly zpoždění. S paní doktorkou jsme se nakonec shodly na tom, že to riskneme. Já jsem byla laik, ale plně jsem jí důvěřovala. Říkala mi tehdy, že reakce z očkování živou vakcínou je pořád lepší, než kdyby dítě s neurologickým nálezem dostalo spalničky. Čtyřicetistupňové horečky a eventuální následky spalniček by podle paní doktorky představovaly podstatně vyšší riziko. Přitom já jsem kdysi v dětství spalničky přetrpěla celkem snadno. Ale na rozdíl od Anetky jsem byla zdravá.

 

Paní doktorka tehdy tvrdila, že se k nám ze zahraničí, kde se neočkuje, mohou dostat nemoci, které jsou v ČR raritou. Právě spalničky nebo černý kašel. Když si tak dnes občas pročítám články na webu, vidím, že měla pravdu. Případy spalniček v Rakousku, Švýcarsku i dalších zemích EU. Černý kašel se letos rozšířil i u nás. U dětí s neurologickým postižením to není žádná legrace. Očkování jsme tenkrát riskly – a vyšlo to. Anetka je dnes šikovná holka, chodí do druhé třídy. A já se nemusím bát, že spalničky dostane. Už jsme si těch nemocí užily dost…