Příušnice v pubertě: bylo mi nejhůř v životě

Je mi čtyřicet let. Vyplývá z toho, že jsem si jako malá musela přetrpět všechny dětské infekční nemoci. A to i ty, proti kterým se dnes malé děti očkují už řadu let. Podle povinného očkovacího kalendáře. Další vakcíny mohou rodiče dokoupit – třeba proti planým neštovicím.

 

Jako první jsem dostala spalničky. Byly mi čtyři roky, takže si na to moc nevzpomínám. Měla jsem horečku, maminka se nemoci bála také proto, že se tenkrát narodila malá sestra. Nosila jsem i na doma sluneční brýle a tatínek mi dával zábaly, protože jsem byla celá rozpálená. Nevím tak úplně jistě, jestli si to pamatuji nebo jde o tradiční rodinné historky. Ale na ty sluneční brýle si vzpomínám.

Naopak zarděnky si nepamatuji vůbec. Ani jako dospělá jsem tak netušila, jestli jsem je měla, maminka si to taky nemohla vzpomenout. Tak jsem se bála, když jsem čekala první dceru. Krevní testy na protilátky totiž nedopadly jednoznačně. Možná ano, možná ne. Pobyt s puberťáky na horské chatě, kde oni byli na lyžařském kurzu a já s manželem na relaxační dovolené, jsem si tak moc neužila. Ale dobře to dopadlo.

Zato plané neštovice si pamatuji dobře. Onemocněly jsme se sestrou krátce po sobě. Mamka nás natírala tekutým pudrem a prosila nás, abychom se neškrábaly. Podařilo se. Jizvy po neštovičkách nemáme. Ani mi tenkrát nebylo nějak zvlášť špatně, spíš jsem byla ráda, že jsem nemusela čtrnáct dní chodit do školy.

Příušnice donesla domů sestra ze školy. Natekly jí uzliny na krku i za ušima, připadalo mi legrační, jak vypadá. Maminka jí krk a i hlavu balila do šátku a dávala obklady. Jinak ji asi nemoc netrápila. Neležela v posteli, hrála si. Dětská lékařka naše upozornila na inkubační dobu, do kdy můžu nemoc dostat i já. Už jsem zapomněla, jak dlouho to bylo. Myslím ale, že tři týdny.

Sestra už vypadala jako úplně zdravá a naši usoudili, že pro tentokrát onemocněla jen ona. Vyrazili jsme na chatu na Vysočině. Zcela jasně si dnes vybavuji, jak jsem se v neděli ráno probudila a nemohla otočit hlavou doprava, jak moc mě bolel krk. Úplně poslední den, kdy mohla nemoc podle inkubační doby propuknout. Tak jsme přiložili obklady a jeli domů.

Následující tři dny si pamatuji dodnes a nikdy na ně nezapomenu. Bylo mi prostě strašně zle. Hlava třeštila, teploty se držely kolem čtyřicítky. Nebyla jsem schopna vstát z postele a jít na záchod. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Pokud jsem do sebe něco dostala, strašně jsem zvracela. I pití, ačkoli jsem měla pořád žízeň.

Nakonec to dobře dopadlo. Ale tu bezmoc a hrůzu si ale pamatuji dodnes. Nic horšího jsem v životě nezažila. Opravdu mi věřte, že mi spadl kámen ze srdce v okamžiku, kdy jsem od lékařky svých dětí zjistila, že se proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím očkuje. Spalničky jsou prý mnohem nebezpečnější onemocnění, na které v minulosti umíraly statisíce dětí. Zarděnky způsobují defekty nenarozeného děťátka. A příušnice? Nic moc, ale já vím své…