Mám strach, že nebudeme mít miminko

Jmenuju se Michala, je mi třicet tři let a mám strach. Ne o sebe a své zdraví. Bojím se, že s manželem nebudeme moct mít dítě. Není nám už dvacet, otěhotnět se zatím snažím marně.

   
Vdávala jsem se ve třiceti a byla jsem zamilovaná a šťastná. S manželem jsme už předtím bydleli společně, svatbu jsme ale oba chtěli. Možná jsme konzervativní, ale naše miminko jsme chtěli přivést do úplné rodiny, kde spolu maminka a tatínek bydlí a taky se stejně jmenují. Moc jsme s tím ale nepospíchali, cestovali jsme, pracovali jsme, abychom nejdřív vybudovali takový domov, jak jsme si vysnili.   

Na dítěti jsme začali pracovat hned po svatbě, ale nešlo to. Někde jsem si přečetla, že to někdy může trvat rok i dva, hlavně se nenervovat a ze sexu neudělat nepříjemnou povinnost. Tak jsme si s tím hlavu nelámali, ale o to víc se těšili, že to jednou přijde.   

 

Pak jsem ale trošku ztratila trpělivost. Tak jsem se vypravila pro radu za svým gynekologem. Neuvítal mě s otevřenou náručí, naopak mě pokáral, že jsem přišla na prohlídku až po třech letech. Navíc se mu něco nezdálo hned na první pohled. Udělal stěr z děložního čípku a po čtrnácti dnech jsem si měla zavolat pro výsledky. Pak přišel šok. Vyšetření odhalilo změny buněk na děložním čípku. To prý nebylo důvodem, proč jsem nemohla otěhotnět. Naštěstí se mi to ale nepodařilo, takže můžeme můj zdravotní problém vyřešit ještě předtím, než budu mít děti.  

 
Po pár dnech jsem nastoupila do nemocnice. Měla jsem absolvovat konizaci, tedy operativní výkon, při němž se odstraní „nezdravá“ část děložního čípku. Po vyšetření pak bude jasné, jak dále postupovat. Gynekolog mě utěšoval, že nemám žádnou rakovinu, naopak se jí zákrokem snažíme předejít.  

 

Byla jsem ze všeho vyplašená, pořádně jsem si nedovedla představit, co mě čeká. Na stejný zákrok se mnou v nemocnici čekaly další ženy. Všechny byly starší než já, všechny měly děti. V duchu jsem si nadávala do hlupáků, že jsem nešla k doktorovi dříve. Současně mi bylo jasné, že na operaci musím, abych v budoucnu neonemocněla rakovinou.

 

Samotná operace pod narkózou nebyla nic hrozného. Zotavovala jsem se dobře, jen jsem trošku krvácela a po třech dnech mohla jít domů. Můj muž byl pro mě tehdy velkou oporou, operaci nebagatelizoval. Říkal mi, že my dva přece spolu všechno překonáme. Výsledky histologického vyšetření dopadly dobře, musela jsem jen častěji chodit na kontrolní prohlídky.

Lékaři v nemocnici mě ujišťovali, že se následky zákroku nijak neprojeví na menstruačním cyklu, sexuálním životě nebo možnosti mít dítě. V těch prvních dvou věcech měli pravdu. Všechno je u nás jako dřív, máme se rádi a chceme být spolu. Jen na to dítě zatím čekám marně. Pokud se nám to nepodaří přirozenou cestou, uvažujeme o umělém oplodnění. Vím, že  to taky nemusí vyjít. K doktorovi teď chodím přesně tak, jak mám. Škoda, že jsem to nedělala dřív. Pevně doufám, že se miminka nakonec dočkáme.